Rakovina a imunitní systém – nádorová onemocnění

Žádná bylinka, lék nebo léčebná procedura nedokážou samostatně rakovinu porazit. Nejdůležitější složkou při boji s rakovinou, a zároveň tou nejsilnější a nejpřirozenější, je vlastní obranný systém organismu – imunita.

Význam imunitního systému je v případě rakoviny stěžejní. Zdravý imunitní systém si dokáže poradit nejen s potenciálně nebezpečnými mikroorganismy v našem okolí, ale odrazí i útoky cizích či narušených buněk v našem těle. Při správném fungování by si dokázal poradit i s rakovinou, současný životní styl a znečištěné prostředí však imunitní systém oslabují a ten nemůže v dostatečné míře a síle bojovat. Pokud imunitní systém řeší více problému najednou, může nádorové bujení uniknout jeho pozornosti. 

Během krátké chvíle však nádor naroste a imunitní systém má pouze omezené kapacity na jeho likvidaci, proto vždy zlikviduje pouze jeho část. Tím má nádor neustále šanci přežívat.  

Genetické dispozice pro určitý typ rakovinného onemocnění neovlivníme. Co však ovlivnit lze je síla a odolnost imunitního systému, která riziko vzniku rakoviny výrazně snižuje. Pokud dokáže imunita zabránit vzniku rakoviny, může se významně podílet i na jejím vyléčení. Silná obranyschopnost jde také ruku v ruce se zdravým způsobem života – zdravou stravou, pohybem a také přístupem k životu. To, co do našeho těla vložíme, jak se k němu chováme a jak smýšlíme, se dříve nebo později projeví. Téměř všechna onemocnění mají svůj základ (nikoliv příčinu) v psychice, proto i tato zdánlivě nepodstatná stránka má svůj významný vliv nejen na vznik, ale i průběh samotného onemocnění. Pokud tedy rakovina vznikne, je nutno ji řešit jako nemoc celého těla.

Nádorové buňky

jsou velmi specifické. Vznikají nejčastěji vlivem volných radikálů v kombinaci s karcinogenními vlivy ze stravy a vnějšího prostředí, které mohou změnit DNA ve zdravé buňce a způsobit tak její mutaci. Při této mutaci se u rakovinných buněk vypne apoptóza (řízená buněčná smrt) a rakovinné buňky tak bez zásahu (medicínsky vedené léčby nebo podpořením přirozené protinádorové imunity) neustále rostou, sílí a vyčerpávají tak organismus. Protože nádorové buňky vznikají z buněk tělu vlastních a známých, dokážou být před vlastním imunitním systémem dlouhou dobu neviditelné a často ho v počátcích onemocnění spíše využívají ve svůj prospěch. Při boji s rakovinou je nejdůležitější spolupráce mezi všemi buňkami imunitního systému, neboť některé z nich reagují pouze proti určitým nádorovým buňkám (se specifickým antigenem na svém povrchu) a jiné tak nepostihnou, proto je vhodná podpora správné funkce všech leukocytů. Pro bílé krvinky bojující s rakovinnými buňkami je tento zápas velmi vyčerpávající, umírají za poměrně krátkou dobu a je jich tedy potřeba velké množství, aby rakovinu porazili.

Jedněmi z nejvýznamnějších skupin bílých krvinek podílejících se na protirakovinné imunitě jsou T-lymfocyty, konkrétně jejich poddruhy CD4+ a CD8+, z nichž každá skupina vykonává odlišnou činnost.

Buňky označené CD4+Th1 dokážou na nádorovou buňku upozornit tím, že v jejím okolí vyvolají zánět a vyburcují tak imunitní systém k reakci. Úzce spolupracují s makrofágy, dalšími významnými buňkami imunitního systému, které provádí fagocytózu (buněčné pohlcování). Makrofágy dokážou regulovat zánět, působit cytotoxicky (zabíjet) a následně odstraňovat mrtvé buňky. CD4+Th1 působí ve spolupráci s CD8+ silnější „alarm“ než při samostatné činnosti a jsou schopny buňkám CD8+ prodloužit jejich životnost.

Buňky CD4+Th2 reagují proti cizorodým látkám a jsou hlavním pomocníkem B-lymfocytů, které se podílejí na tzv. protilátkové imunitě (vytváří protilátky). Podle množství buněk CD4+Th2 se dá rozpoznat stupeň onemocnění – čím déle onemocnění již probíhá, tím je těchto buněk více. Avšak na úkor CD4+Th1, jejichž činnost (zvýraznění nádoru) je pro zásah proti rakovinným buňkám prvořadý. Bez nich vytvářené protilátky neví, kde zasáhnout.

CD8+ jsou hlavním vykonavatelem apoptózy, přirozeného a životně důležitého procesu řízené buněčné smrti, která slouží k eliminaci nepotřebných či poškozených buněk. Apoptóza může probíhat spontánně (zabraňuje vzniku nadbytečných buněk, likviduje buňky staré) nebo může být vyvolaná patologickým podnětem (např. nakaženou buňkou, chemoterapií). Při apoptóze dochází k rozpadu buňky na malé části a pohlcení fagocytózou, nevzniká tak nekróza (odumření) a následný zánět jako je tomu v případě nesprávné smrti buňky.

Podporou specifických obranných buněk můžeme rozvoj rakovinného bujení výrazně zpomalit, popřípadě urychlit léčbu onemocnění. Kromě možnosti stimulace těchto obranných buněk přirozenými, avšak mnohdy riskantními způsoby, které se dosud zkoumají a testují (např. vyvolání horečky, přehřátí nádoru či nasazení herpetického viru), je důležité podporovat obranyschopnost organismu. Kromě změny stravy doplněnou o alternativní, podpůrné způsoby, je další z možností tzv. imunoterapie, která je stále ve fázi testování, avšak ukazuje slibné výsledky.

Imunitní systém není všemocný, jeho využití v případech onemocnění je však tou nejpřirozenější možností. Ačkoliv standardní léčba za využití cytostatik (chemoterapie) či ozařování (radioterapie) přechodně imunitní schopnosti organismu (protiinfekční imunitu) oslabuje, je nerozumné se jí vyhýbat. Oslabený imunitní systém si sám s rakovinou neporadí, protinádorová imunita nemá u rozvinutějších nádorů již takovou šanci, neboť to schopnosti a síla imunitní obránců neumožňují. Imunitu je proto vhodné při léčbě podporovat vhodnými prostředky a metodami a snížit tak riziko případných komplikací.